A já vím, Autíčkářův ráj je obchodní dům Máj, totiž ta prokletá malá Mazda MX-5. Můj ráj by to býval zůstal taky, nebýt těch klíčků se znakem města Stuttgartu, které žmoulám v mé levé ruce. A dnes mám pro vás všechny vlastně samé výborné zprávy. Autíčkář nemusí být opravdu povoláním syn, aby si tu radost mohl dovolit a Autíčkář dokonce ani nemusí utrácet hromady peněz za ono magické trojčíslí „911“. Pojďme se spolu projet lidovým Porsche jež zlí jazykové nazývají „pro slečinky“, čili Boxsterem.

Víte, tohle auto zachránilo Porsche. Stačí se podívat do statistik prodejů nových Porsche pro modelový rok 1996 a dál. My všichni, kteří máme auta rádi bychom ho měli oslavovat, stavět na piedestal a pořídit si domů alespoň jednoho Boxstera „angličáka“.  A já žlutého Boxstera měl. Akorát jsem nějak v té době kdy se začal prodávat nastupoval na víceletý gympl jako „primát“, no vlastně sekundán a přiznám se bez mučení, tenhle žlutý Boxster byl spíš dárek k vánocům pro mojí malou ségru. Aby v něm vozila Kena a Barbie. Já měl daleko radši své šedé Porsche 959 a vzduchem chlazenou 911 (964) v barvě prášku Ibalginu. Jooo, toho bych chtěl mít i dnes v dospělosti. S odstupem času, a hlavně v uplynulém týdnu jsem definitivně zjistil, že ten žlutý nebo v mém případě červený Boxster vůbec není autem pro Kena a Barbie. Je to auto pro řidiče. Je to auto pro mě. A je to auto, které bych si bez váhání sám koupil. Ale, už je to tu zase. Nejsem Jay Leno, musím stát nohama na zemi a musím uznat, že je poněkud výstřední chtít vlastnit dvě úplně identická auta, minimálně tedy od předního nárazníku po rám čelního skla. A se stejnými sedadly, podobnou přístrojovou deskou, klikami dveří, výplněmi dveří a dalšími mnoha shodnými čudlíky a přepínači. Když jsme totiž dojeli domů, ptám se slečny Krabové: „Tak co, líbí se ti?“ „Hmm, docela jo, je takový jako to naše, ale malý a hezký a není tak okatý.“ Otázku, „a co kdybychom náhodou měli ještě Boxsteříka“ jsem se ale zatím neodvážil vyslovit. Myslím, že odpovědí by bylo asi hned deset rozličných věcí v domácnosti, které by stálo za to opravit či vyměnit za ty peníze. A že by se v těchto záležitostech dalo „zazdít“ někdy i doslova mnoho zajímavých aut.

A je ten Boxster opravdu tak moc stejný jako moje vodou chlazená, puristy zatracovaná Sally 911? On je to takový žabák Ropotámo. Zpředu je to dokonalá Potěmkinova vesnice pro Putina. Je totiž s devět set jedenáctkou opravdu stejný. Opakuji, zpředu. Jenže poodstoupíte trochu z boku a ze strany a zezadu a najednou vidíte, že jde o zcela jiné auto. Porsche si v ranných devadesátých letech došlo pro cennou radu do Toyoty. Najali několik jejich manažerů ve výslužbě a ti stuttgartským prozradili, co to znamená být štíhlý ve výrobě a jak sdílet komponenty. Jenže stuttgartští poněkud zapomněli, že Potěmkinova vesnice se staví trochu hala bala. Oni to celé udělali tak precizně, že pak abyste kvalitativní rozdíly mezi Boxsterem a o milion dražší 911 hledali lupou. A to je ta legrační věc. Kdyby mě v době, kdy jsem se rozhodl pro 911 půjčil někdo Boxstera, asi bych neváhal, šel do Boxstera a za tu obrovskou úsporu koupil závodní okruh i s celým kamionem plným nových náhradních pneumatik. Anebo ne? Pravda je totiž složitější.

Boxster jezdí opravdu tak jak bych býval nečekal. Je to auto, kde jsem především okamžitě doma. Myslím, že bych si na něj zvyknul hodně brzy i kdybych tu 911 doma neměl. Sedím hodně podobně, možná maličko výš, než bych ideálně chtěl, sedačky jsou stejné a velmi pohodlné. Rozložení pedálů je stejné a po nastartování se ozve ten můj oblíbený soundtrack flat six. Auto se přece jen chová jinak. Předek sedí hodně jistě a já zřetelně cítím tu hmotnost auta soustředěnou těsně okolo sebe, těsně za sebou. Motor, sedačka a já jsme srdcem auta a ve středu otáčecí osy. Skrze volant dostávám dostatek informací a přes tu sedačku a motor s převodovkou hned za sebou mám docela dobrý pocit z toho kam a jak se auto bude stáčet. Jestli máte rádi rychlou, jistou a čistou stopu, bude vám tohle nastavení vyhovovat. A budete mít navždy v lásce auta s motorem uprostřed. Porsche auta s motorem uprostřed vážně umí. 550 spyder a kdysi vysmívané, dnes hodně vyhledávané „Volksporsche“ 914/6 budiž toho důkazem. A jízda není jenom o podvozku. Je tu ještě motor, možnost zvládnout velmi čistý meziplyn a šestiválec vyštěkne. Padne tam dvojka, citlivě si odbrzdíte a jakmile se zatáčka začne jen trochu otevírat jdete na plyn. Auto zatáčí, reaguje na ten plyn a já vážně cítím, jak se zadní kola přesně zakusují do asfaltu, odpružení pracuje a auto vyjíždí jen s malinkým náznakem přetáčivosti ze zatáčky vstříc nové rovině. Sedm tisíc otáček a jde tam trojka, znovu na plyn a pak brždění k další zatáčce. Vrrrruummm, další meziplyn, dvojka a další zatáčka. Je to nádhera. Zásadní rozdíl mezi Boxsterem a stejně starou 911 je v tom, že ten předek drží trošku víc. Možná je to jen pocit, ale vnímám, že nemusím tolik dodržet to železné pravidlo pomalu dovnitř, rychle ven. Na druhou stranu za tou vyváženou přesností ovládání Boxsteru se schovává trošičku té nudy. Jenže ono stačí asi ještě zrychlit. Je potřeba lapat po otáčkách, soustředit se, nebýt líný a přeřadit. Rychlosti jsou tu docela dlouhé. Má to svůj důvod. Úkol zněl jasně. Boxster s 2.7 l motorem a 220 koňmi, což je základní motorizace od roku 2000 musí umět 250 km/h. Jednička se pak tím pádem musí občas použít jako regulérní rychlost a na hodně členité úzké okresce si povětšinou vystačím s dvojkou. Mám dokonce pocit, že zpřevodování je i o maličko delší než u mé 911 3.4 Carrera 2. Je to spíš pocit. Přece jen u Boxstera hledáte víc ten točivý moment, točíte motor a čekáte na pět tisíc otáček od kterých to vážně jede a začíná znít přesně jak to znáte z vaší oblíbené zatáčky, kdy sedíte na malém štokrleti a sledujete rallye historiků. Flat six je zkrátka moje hudba. Nebývalo to se mnou tak zlé. Už se od toho neumím odpoutat. Dokážu vnímat argumenty okolo jakýchsi nevzhledných plastů v těchto starších Porsche, jenže když to je celé tak zbytečné. Nastartuju, plochý šestiválec zaštěkne, usadí se v brumlavém volnoběhu a svět je vážně krásný jako v tom dovolenkovém katalogu.

A co je vůbec nejlepší, tohle Porsche, nebo i jiné si můžete vyzkoušet a půjčit u nezávislého specialisty Porsche který se jmenuje jak jinak než „Flat-six“. On se vám pak o vaší Sally nebo žabáka bez střechy profesionálně servisně postará. Jeden náš čtenář a bloger je už docela nalomený. Vyznává stejné náboženství sportovního vozu s motorem uprostřed. Jenže rozdíl mezi jeho japonským roadsterem a Porsche je asi jako bigotní katolictví a husitská církev. Nastartoval, motor zaštěknul, trefil pár meziplynů a myslím, že to naše přijímání pod obojí se mu moc líbí. Projížďku zakončil slovy: „a můžu si tady dát ještě jeden takovej krátkej okruh“? No, já si myslím, že ten je jasně chycen. Ale on vám to poví rád sám v druhém pohledu.

Jak to vidí Raspby….

Raspby to vidí v podstatě tak, jak pan Krab sám popsal. I když z jeho barvitého popisu zkusím svůj pohled vyjádřit více fakticky a tak trochu v mém stylu. První pocity – no prostě je to Porsche, poprvé v životě řídím Porsche a to prostě v člověku zanechá pocity na hodně dlouho. Kvalita některých materiálů mne trochu zklamala, na to, že se jedná o prémiovou značku, ale vem to čert, na tlačítka to nejezdí. Ale jakmile se nastartuje onen plochý šestihrnek a člověk párkrát jen tak polechtá plyn, už je nezadržitelně lapen do osidel Stuttgartské magie. Je neskutečné, jak motor svým zvukem a projevem mění svou charakteristiku každých snad tisíc otáček. A jakmile se ručička dostane přes 5000ot/m, nedostane na tváři absolutní rohlík snad jen totální automobilový barbar. Motor má krásnou výkonovou špičku a ve vysokých otáčkách si vysloveně libuje. To je prostě krása klasických atmosfér. A k tomu všemu ten zvuk. Pan Krab si na sedadle spolujezdce dozajista všiml, že jsem si podřazoval každou chvíli jen tak z plezíru, jen abych si poslechl to nádherné štěknutí při meziplynu. To jsem se sám musel vždycky usmát. Zrychlit, přeřadit, ubrat a hned zase podřadit…a takto pořád dokola. To bych mohl dělat celý den, proto jsem si pak ještě vyprosil to poslední kolečko.  Řízení je poměrně těžké, ale zase dává neuvěřitelnou zpětnou vazbu. V zatáčce je cítit opravdu každý kamínek, přes který přejedu. Nicméně najdou se i věci, které mi celkový dojem z auta trochu kazily. Jako hlavní bych viděl velmi dlouhé jednotlivé rychlosti. O hlavním důvodu se pan Krab už zmínil, ale při tom výkonu 220 koní to autu hodně ubírá na dynamice. Však na dvojku jet 120km/h je opravdu hodně, navíc když plný výkon je až v posledních 2 tisících, tak třeba z 50km/h vyrazit rychle dopředu je trochu problém, leda tam narvat tu jedničku, což je ale v takové rychlosti už hodně na hulváta. Dále mne překvapilo malinko nepřesné řazení, kdy řadička ne zcela ideálně padla do ruky, dráhy řazení jsou nečekaně dlouhé a pedál plynu efektně uchycený k podlaze je celkem zapadlý, takže meziplyny jdou, ale musím až dost nepřirozeně vykloubit kotník. Ale může to být také mojí velikostí bot 47 :-D. Jinak je jízda v Boxteru čistá řidičská radost. O tom není pochyb. Někteří se možná budou ptát na srovnání s mojí MR2 a jestli ji opravdu lze označit za Boxter pro chudé. Řeknu jen to, že rozhodně ne, ale možná jinak, než by se mohlo zdát. Ale víc už neprozradím, protože doufejme, že zanedlouho Vás čeká přímý srovnávák spolu s panem Krabem, který určitě k tomu také řekne svoje. Takže rozhodně stay tuned :-).

PS: Tímto chci ještě jednou panu Krabovi poděkovat za úžasnou zkušenost, že jsem si mohl Boxtera zařídit. Moc díky, bylo to super.

PS: Tímto i Krab chce poděkovat panu Raspbymu za to, že mu ukázal pěkné okresky ve své domovině na opačném konci Prahy. Moc díky, bylo to super, ale určitě ne naposledy!